Today is: 19.11.2019

Občanské vzdělávání v Těšínském Slezsku na počátku 20. století

PhDr. Mgr. Marie Nádvorníková, bravery.cz@seznam.cz

Abstrakt: Tento text nabízí stručný pohled na občanské vzdělávání v Těšínském Slezsku po vzniku Československa v roce 1918. Nová doba evokovala potřebu demokratizace vzdělávání a objektem pro modernizovanou výchovnou a vzdělávací činnost se staly děti, mladiství, ale i dospělí. Propojení teoretických znalostí a praktických dovedností zabezpečovalo absolventům lidovýchovných kurzů lepší vstup do pracovního světa. Myšlenka to byla pokroková, ovšem geopolitické, ekonomické i společenské změny nebyly vždy příznivé a z pohledu zúčastněných vstřícné. Zvláště pak na nově vzniklých územích, která byla silně ovlivňována národnostními otázkami tak, jak to bylo právě v Těšínském Slezsku, kdy se téměř ze dne na den stali Poláci českými občany.

Klíčová slova: osvěta, národnostní menšina, progresivní vzdělávání, Těšínské Slezsko, vzdělávání dospělých.

1. Úvod
Tématem následujících řádků je snaha přiblížit čtenářům nepatrnou část vývoje osvětového a vzdělávacího systému na území Těšínského Slezska na přelomu 19. a 20. století.
Rozvoj spolkové činnosti zahájil vlnu osvěty a vzdělávání širokých mas a získal si velkou oblibu zemi obyvateli Těšínska. S koncem první světové války přišel i konec Rakousko-uherské monarchie a v roce 1918 bylo původně polské území Těšínského Slezska přiřazeno k Československu. Poláci se stali nedobrovolně obyvateli nového státu, ale snahu o zachování a realizaci vlastních vzdělávacích cílů a udržení rodného jazyka a tradic jim výrazně ulehčil Zákon č. 67/1919 Sb., o organisaci lidových kursů občanské výchovy.
2. Historický a socioekonomický základ Těšínského Slezska
Pradávná historie území, které dnes označujeme jako Těšínsko, započala již v době existence Velkomoravské říše. Později se dostalo pod správu Přemyslovců, aby se na počátku 12. století (1163) stalo součástí rozsáhlého panství významného polského rodu Piastovců. Během středověku docházelo v této oblasti k nenásilnému prolínání českých, polských i německých vlivů. Těšínská knížata měla snahu se vymanit z polského vlivu, ale na úplnou svobodu si musela počkat až do roku 1335. Tehdy došlo mezi českým králem Janem Lucemburským a polským králem Kazimírem k uzavření Trenčínského míru a oba panovníci si navzájem vrátili obsazovaná území. Slezsko se stalo českým a zůstalo tak až do doby vlády Marie Terezie, která o část tohoto území přišla. Část Slezska, které tvořilo Těšínské knížectví a Opavské Slezsko, připadlo Rakousku a později bylo připojeno k Moravě.
Těšínské Slezsko však stále nebylo jasně institucionálně zařazeno. Státní správa a soudnictví patřily pod vliv Vyššího zemského soudu v Brně, vojsko mělo své hlavní velení v polském Krakově, správa železnic měla své sídlo v Olomouci, ale církev podléhala Vratislavi, která se v té době nacházela na území Německa. Této rozpolcenosti moc nepomohla ani snaha nově vzniklého Československa, které si nárokovalo území Těšínského Slezska odvolávajíc se na historickou příslušnost ke Koruně České. Polská strana na sebe nenechala dlouho čekat a požadovala území pod svou správu s ohledem na významnou národnostní většinu tehdejšího obyvatelstva. Původní obyvatelstvo Těšínska bylo totiž tvořeno Čechy, Němci a Poláky a právě u Poláků se jednalo o autochtonní obyvatelstvo, jehož charakterizovalo silné národní uvědomění a vlastní kulturní dědictví.
Národnostní neshody obou suverénních států se prolínaly několika dalšími desetiletími. Prudký ekonomický vzestup na konci 19. století odváděl na jedné straně pozornost od národnostních rozmíšek, ale na straně druhé způsoboval nárůst významnosti regionu a tak se dalo tušit, že bude v budoucnu docházet k třenicím o to, která národnost je dominantní a má tak primární právo rozhodovat o budoucím vývoji.
V 2. polovině 19. století došlo na Těšínsku k podstatné přeměně hospodářské situace. Z dosud textilní oblasti se vlivem rozšiřování těžby černého uhlí, zakládáním oceláren a výstavbou Košicko – bohumínské dráhy, vyvinula oblast průmyslová. S rostoucí významností a důležitostí tohoto regionu narůstal počet obyvatel jako důsledek migrace i vlivem populačního vývoje a rovněž rostly i spory mezi českou a polskou národností skupinou.
Naději na uklidnění národnostních bojůvek přinesl konec První světové války, ale ani tehdy se Češi a Poláci nedohodli. Boj o to, zda povede státní hranice na levém nebo pravém břehu řeky Olše, která protékala tímto územím, trval celé dva roky. Nakonec byla prosazena česká varianta požadavků. Přispěla k tomu nová mezinárodní situace, kdy se Poláci zapletli do bojů ruské občanské války a Polsko muselo přistoupit k rozhodnutí spojenecké arbitráže a zatímco česká strana získala průmyslovou část území, Polsku zůstala zemědělská oblast. Město Cieszyn, středobod dosavadního Těšínského Slezska, bylo rozděleno přirozenou říční hranicí na polský Cieszyn a Český Těšín.
Tímto přerozdělením sporných území se situace sice nijak zvlášť neuklidnila, ale na území Československa měli Poláci, díky demokratické politice nové republiky, mnoho možností k vlastní realizaci. Jako nacionální minorita měli možnost rozvíjet veřejný život účastí v politických stranách, mohli být zaměstnanci státních organizací, měli vlastní školství, kulturní, náboženské i další spolky.
3. Nástin rozvoje osvěty a vzdělávání v Těšínském Slezsku
Devatenácté i dvacáté století lze považovat za století osvěty. Zásadní myšlenkou a směrem, kterým se měla novodobá osvěta ubírat, byla demokratizace vzdělávání, kdy šlo především o vyrovnání vzdělávacích příležitostí napříč obyvatelstvem. Snahou bylo vytvoření takové sítě škol a institucí, které by poskytovaly bezplatné vzdělávání a osvětu, vytvoření stipendijního systému pro potřebné a dokonce i ubytoven pro budoucí zájemce o vzdělávání se. Centrem pozornosti však nebyly pouze děti a mladiství, šlo rovněž o zakládání vzdělávacích institucí pro dospělé, které by umožnily dokončit započaté vzdělávání, či změnit kvalifikaci nebo jen podpořit zájemce o rozvoj jejich vlastních zálib.
3.1 Vzdělávací systém před rokem 1918
V druhé polovině 19. století, přesněji v 60. a 70. letech se v tehdejší vnitřní politice Rakousko-Uherska udály zásadní změny. Úředníci zodpovědní za vzdělávání a školství byli zastřešeni vlastním ministerstvem. Zásadním počinem tohoto ministerstva bylo vydání zákona o rakouském školství, v němž byl kladen důraz na právo vyučovat a vzdělávat žáky v jazycích, které byly v té době na území Rakousko-Uherska obvyklými. Toto ustanovení zákona se vztahovalo i na jednání na úřadech a na uplatňování rodného jazyka ve veřejném životě a mělo ulehčit život menšinám. V praxi se to ovšem neprojevilo. Nadále byla jako úřední a vyučovací jazyk uznávána němčina a docházelo tak k národnostním sporům a třenicím. Podobně dopadla i snaha o odluku vzdělávacích institucí od církve. Byly sice zřízeny, respektive obnoveny zemské, okresní a místní školní rady, ale byly pod vlivem katolické církve.
V oblasti Těšínského Slezska nebyla situace o nic lepší a pokrokovější. Povinné vyučování v německém jazyce tu a tam narušovali učitelé, kteří měli snahu přiblížit vzdělávací možnosti i dětem, jejichž mateřským jazykem byla čeština a polština.
Výrazný vliv na vzdělávání mělo zakládání spolků, jejichž existenci povoloval Všeobecný zákon o spolcích z roku 1867 a která byla do té doby výrazně omezována i zakazována. Půda městských spolků byla místem, kde se potkávali a kooperovali lidé z různých společenských vrstev a aktivita v nich byla chápána jako podstatná součást společenského, kulturního i politického života. Členstvím ve spolcích se občané vymezovali vůči ostatním a prosazovali své vlastní postoje a názory. Spolková činnost však byla pod drobnohledem státních úřadů a jakákoliv její aktivita musela být hlášena zemské radě. Z těchto hlášení lze vyčíst, že na území Těšínského Slezska bylo koncem 19. století sedmnáct spolků a podle zaměření byly rozděleny na politické, učitelské, konzumní, spořitelní, zemědělsko-hospodářské, ale i hudební a střelecké. Zajímavé bylo, že o zakládání spolků měli větší zájem zástupci polského a německého obyvatelstva, Češi výrazný zájem neprojevovali, což ale neznamenalo, že se nezapojovali do činností ostatních. Nejmenší radost měla rakouská administrativa ze dvou organizací, které svou činnost prováděly přímo v Těšíně a které byly obviňovány z nacionální agitace – Czytelnia Ludowa (Lidová čítárna) a Towarzystwo rolnicze dla Księstwa Cieszyńskiego (Zemědělský spolek pro Těšínské knížectví).
Z toho plyne, že spolky zakládané Polskými obyvateli byly ve většině národnostně osvětové a prováděly agitační činnost. K již zmiňované Lidové čítárně přibyla Polská lidová beseda a Spořitelní a záložní společnost. Češi tíhli ke kulturně osvětovým spolkům a svůj první založili až v roce 1880 pod názvem Snaha. Hlavním cílem Snahy bylo pořádání besed, divadelních a hudebních představení a šíření českého tisku a knih.
Všechny tyto zmíněné spolky byly centrem polské a české inteligence a měšťanstva. Prvním čistě dělnickým spolkem na teritoriu Těšínského Slezska byl Všeobecný dělnický vzdělávací spolek. Rozvoj spolkové činnosti a jejich postupný přerod od jednooborových na kulturně osvětový organizacím, rostoucí zájem o členství v těchto spolcích a zvyšující se zájem o vzdělávání dětí i dospělých vedl až k založení Matice osvěty lidové pro knížectví Těšínské v roce 1885 (Macierz Szkolna dla Księstwa Cieszyńskiego)
Matice byla v dalších letech své existence vzácně jednotná, přestože existovaly snahy o narušení její polské většiny, nepodařilo se Čechům této změny dosáhnout bez "boje". Až přesunem Matice osvěty lidové do Ostravy se začaly provádět postupně požadované změny.
Po vypuknutí války se veškerá osvětová činnost pozastavila a s nástupem matičních činitelů na vojnu, postupně utichla. Po skončení války a vzniku Československa, byl změněn název spolku na Matici osvěty lidové pro Těšínsko a v roce 1923 pak na Slezskou Matici osvěty lidové pro Těšínsko a Hlučínsko.
3.2 Progresivní vzdělávání a menšinové školství po roce 1918
Konec první světové války přinesl shodu napříč politickému spektru, která spočívala v požadavku na demokratizaci školství. Přestože byly očekávány zásadní změny školského systému, výrazná reforma neproběhla a republika převzala rakousko-uherský dualistický vzdělávací systém.
Reformy základního školství navazovaly na předválečné tradice, čerpaly z pedagogiky Komenského a doplňovaly vzdělávání o nové filozofické proudy a psychologické či fyziologické poznatky. V centru pozornosti reformní pedagogiky bylo progresivní vzdělávání, které mělo největší úspěchy ve Francii a ve Švýcarsku a které vcelku zdárně pokračovalo až do období druhé světové války. Východiskem pro tento novátorský přístup byla pedagogika kultury a jejím hlavním představitelem byl německý pedagog a teoretik Georg Kirschensteiner (1854–1932). Předními českými reformisty tohoto období byli profesoři Otakar Kádner (1870–1936), Otokar Chlup (1875–1965) a Václav Příhoda (1889–1979).
Pro realizaci projektů progresivního vzdělávání byla vytvořena nová teoretická východiska, která se propojovala s praktickou částí založenou na implementaci teoretických předpokladů. Tímto způsobem se vytvářela nová speciální vzdělávací zařízení, tak zvané reformní školy, jejichž cílem bylo vzdělávání široké veřejnosti, zvláště pak lidí z chudých poměrů a nezapomínalo se ani na ženy, které v tehdejší společnosti neměly mnoho příležitostí se vzdělávat.
Reforma školského a vzdělávacího systému měla mít pozitivní dopad na všechny obyvatele Československa a to včetně národnostních menšin. S řešením této problematiky, tak zásadní pro Těšínské Slezsko, přišel zákon č. 189/1919 Sb., o školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích, který zaručoval každé národnostní menšině právo na zřízení a vedení své školy. Cílem podpory menšinového školství bylo dosažení rovnosti ve vzdělávání obyvatel československého státu a byla zásadní v potírání vysoké míry negramotnosti.
3.3 Těšínské Slezsko – osvětová činnost a vzdělávání lidových mas
První oficiální legislativní akt zaměřený na osvětu a vzdělávání v nově vzniklé Republice Československé byl Zákon č. 67/1919 Sb., o organisaci lidových kursů občanské výchovy ze 7. února 1919. V prvním článku tohoto zákonodárného dokumentu bylo stanoveno, že na území celého Československa mají být pořádány bezplatné kurzy občanské výchovy, které jsou určeny veškerému obyvatelstvu státu. Dále se v textu stanovuje zřizování odborů, které se této problematice budou věnovat a povinnost měst a obcí tuto činnost finančně podporovat.
V návaznosti na zákon o dostupnosti vzdělání pro všechny národnostní skupiny mladého Československa, který je zmíněn výše, se rovněž na území Těšínska slibně rozvíjela osvětová činnost a vzdělávání lidových mas. Specifikem této oblasti byl vysoký podíl obyvatelstva s polským mateřským jazykem a snaha Poláků se určitým způsobem vymanit z vlivu českých úřadů a českých škol.
Zakládání vzdělávacích spolků a organizování lidových kurzů v Těšínském Slezsku nikdy zcela nepodléhalo výhradně českým podmínkám, ale vzdělavatelé čerpali ze zkušeností polských pedagogů a vzdělavatelů.
Přestože se Poláci žijící na českém území snažili zachovat si co nejčistší integritu se svou starou vlastí, využívali poznatky moderní osvěty a vzdělávání obou republik – Republiky Československé i tak zvané Druhé Polské republiky (1918–1939). V tomto ohledu byli velmi pružní a dokázali si z obou vzdělávacích systémů vzít to důležité a pro ně potřebné.
Kurzy osvěty a lidové výchovy měly poskytovat nejzákladnější povědomí o organizaci a správě státu, základní občanské a politické vzdělání a měly upevňovat loajalitu občanů ke své zemi. Pro zvýšení atraktivity byly tyto kurzy vždy zpestřeny besídkou či jinými společenskými aktivitami.
4. Základní české a polské formy osvěty a vzdělávání po roce 1918
4.1 Sdružení kurzů pro negramotné dospělé
Jednou z prvních organizací, která vznikla na počátku 20. století a věnovala se tomu nejchudšímu obyvatelstvu, bylo Sdružení kurzů pro negramotné dospělé (Stowarzyszenie kursów dla analfabetów dorosłych). Činnost tohoto oficiálně registrovaného sdružení probíhala od roku 1906 a zaměřovala se na pořádání kompletních učebních bloků, které se zaměřovaly na výuku psaní a čtení.
Vzdělavatelé kromě této péče o potřebné prováděli rovněž školení a edukace budoucích učitelů a spolupracujících dobrovolníků a úzce kooperovali s Maticí lidové osvěty ve své zemi. Nedílnou součástí sdružení bylo vedení knihoven, čítáren a lidových domů.
4.2 Matice osvěty lidové
Lidové kurzy byly ponejvíce organizovány Maticí osvěty lidové a měly na Těšínsku velmi dobrou pověst. Nejčastěji byly určeny pro ženy a jejich náplní bylo vaření, péče o domácnost, vyšívání. Postupem času byla zařazena do náplně Matice i výuka českého jazyka a byla určena pro polské obyvatelstvo tohoto regionu.
Stále častěji se mezi frekventanty kurzů objevovali i muži a žádali kurzy zaměřené na doplnění či získávání řemeslných odborností. Jednotlivá řemesla se vyučovala na teoretické i praktické úrovni a centra těchto kurzů byla umísťována co nejblíže přirozenému prostředí. Přesto se našly kurzy, které sice podstatou patřící do hor, mohli absolvovat městští občané.
Takovým mezi Těšínskými Slezany oblíbeným kurzem bylo řezbářství a hračkářství. Nejčastěji byl organizován v podhůří Beskyd s centrem v Jablunkově, konkrétně pak v prostředí české státní Obecné školy v Jablunkově. Řezbářské kurzy probíhali v zimních a jarních měsících, na přání žáků pak i o vánočních i velikonočních prázdninách. O tento druh lidových kurzů byl zájem i mimo region Jablunkovska, konkrétně pak v okresním městě Těšíně. Matice takový zájem kvitovala s povděkem a kurz pro muže zorganizoval i tam. Výstupem těchto kurzů byly předměty domácí potřeby, jako například obrazové rámečky, toaletní zrcadla, podnosy, kazety na šperky, stojany na knihy, ozdobné skříňky a další drobný nábytek.
Matice osvěty lidové ve svých aktivitách pamatovala i na kulturně vzdělávací činnost, která se na Těšínsku realizovala prostřednictvím loutkových přestavení. Tato činnost byla svěřena do rukou Jednoty učitelek škol mateřských v Orlové, ale organizačně a obsahově ji řídila Matice. Součástí výbavy loutkového divadélka byla kromě loutek a kulis i kniha "Vtipná kaše", která obsahovala jeden tisíc říkanek, pranostik, hádanek a která byla nejzákladnějším zdrojem textů pro provádění lidovýchovy prostřednictvím loutkového divadla. Ovšem využití loutkového představení nesloužilo pouze k pobavení. Náplní loutkohereckých produkcí bylo i narušování stability v místech s odlišnou národností. Kde jinde se tento druh osvěty ujme, než právě v Těšínském Slezsku, na území spravované Čechy, ale osídlené z velké části polsky mluvícími občany. Přestože byl Kašpárek přijímán jako hrdina a učitel, na území města Karviná, v části Sovinec existovala silná polská větev, která tuto formu vzdělávání a osvěty nepřijala. Poláci byli v této části města tak početní a společensky zdatní, že si sami postavili Robotniczy dom (Dům pracujících) s plnohodnotným sálem a jevištěm a pořádali zde výrazně nacionálně vedené polské zábavy, plesy, kurzy pro dospělé i představení pro děti.
Významnou roli v lidovýchovné a osvětové činnosti Matice patřilo od roku 1921 vydávání tří Matičních kalendářů - Těšínského, Moravského a Slezského kalendáře. Přestože byly kalendáře distribuovány po celé republice a byly zasílány i na ministerstva a dokonce i do kanceláře prezidenta, nejvíce výtisků končilo právě v Těšínském Slezsku. Cílem vydavatelů bylo zajištění jednoho výtisku do každé druhé rodiny a to i v těch nejzapadlejších vesničkách. Těšínský kalendář měl přibližně 200 stran, každý ročník byl tematicky zaměřen a obsahoval články a zajímavosti z celého světa (tvrdili autoři). Každý ročník byl obohacen poznatky o Československém státu, byly zmiňovány důležité zákony, statistické údaje ze sčítání obyvatelstva s důrazem na klesající počet obyvatel s jinou národností než českou. Kalendář velmi svědomitě plnil lidovýchovnou a osvětovou funkci a byl významnou zbraní Matice proti šíření polštiny a němčiny na českém území.
4.3 Dělnická akademie
Na území Československa vznikla v roce 1896 pod záštitou sociální demokracie Dělnická akademie, jednota českolovanských spolků dělnických v Království českém. Tato akademie byla chápána jako škola, která podporovala samostatné myšlení a poskytovala teoretický základ pro další specializované a praktické vzdělávání. Dělníci akademii využívali jako svoje centrum pro realizaci politického a spolkového života. Kromě dvou a tříletých kurzů středoškolské úrovně se v akademii pořádaly jednorázové přednášky a kurzy, popularizovala se zde literatura a nezapomínalo se ani na ženy, které měly možnost navštěvovat specializované programy. Obliba tohoto typu vzdělávání rostla a v roce 1909 bylo pod hlavičkou Dělnické akademie pořádáno 320 lidovýchovných kurzů.
Na území Těšínska se tento typ osvěty a vzdělávání praktikoval v blízkosti velkých průmyslových závodů, kde byla početná dělnická síla. Jedinou takto zaměřenou lidovou institucí v Těšínském Slezsku byla Vyšší dělnická lidová škola v Ostravě.
4.4 Ognisko
Dokladem toho, že se do osvětové a lidovýchovné činnosti zapojovali i představitelé intelektuální elity bylo uskupení nazvané Ognisko (Oheň). Hlavními členy a zároveň vzdělavateli byli polští profesoři, advokáti, lékaři a báňští inženýři, kteří v Těšínském Slezsku organizovali divadelní představení, tematicky zaměřené večírky, plesy, ale hlavně se podíleli na rozvoji organizovaného sportovního života mládeže a dospělých.
Závěr
Nejen historie, ale i zkušenosti různých evropských zemí a jejich obyvatel a to bez rozdílů jejich ekonomické úrovně dokazují, že osvěta a edukace je tím nejlepším základem pro podporu a rozvoj všech zúčastněných.
K čemu by byla průmyslová revoluce 19. století bez vzdělanců, kteří se o ni zapříčinili, pokud by nebyl na vývojové cestě lidské společnosti prvek, který o tyto převratné změny projevil zájem a to nejen jako prostý uživatel, ale rovněž jako pokračovatel započatého.
Na počátku 20. století se rovněž projevily snahy vymanit se z područí diktátorských, okupačních či jiných sil a lidé vzdělaní s přístupem ke zdrojům si plně uvědomovali, že bohatství jejich zemí je ve vzdělanosti širokých vrstev obyvatelstva.
V určitém smyslu romantická představa, kterou ovšem nelze nijak zlehčovat, se rozvinula z prvotních altruistických počinů do rozsáhlého a postupem času uznávaného vzdělávacího a osvětového procesu.

Použitá literatura
BAŤA, T. Úvahy a projevy. Praha: Dobrovský, 2013. ISBN 978-80-7390-019-9
BLATNÝ, L., JŮVA, V. Kapitoly z dějin pedagogiky. Brno: Vydavatelství Masarykovy univerzity, 1996. ISBN 80-210-1295-1
CIPRO, M. Galerie světových pedagogů: encyklopedie Prameny výchovy III. Praha: M. Cipro, 2002. ISBN 80-238-8004-7.
GABAL, I. Etnické menšiny ve střední Evropě. Praha: G plus G, 1999. ISBN 80-86103-23-4
GARLICKI, A. Encyklopedia historii Drugiej Rzeczypospolitej. Warszawa: Bellona, 1999. ISBN 83-214-1101-0.
KADŁUBIEC, K. Polská národnostní menšina na Těšínsku v České republice (1920-1995). Ostrava: FF Ostravské univerzity, 1997. ISBN 80-7042-479-6
KASZPER, R., MAŁYSZ, B. Poláci na Těšínsku. Český Těšín: Kongres Poláků v ČR, 2009. ISBN 978-80-87381-00-7